František Marčík přednášel v květnu 2013 na téma Když jediným zdrojem energie je krajina. Přímo v Za()hradě, v kontejneru, který tam tehdy stál. Na otázky odpovídal v dubnu 2015 ve vlaku z Bruselu do Prahy.

Jak bys popsal pojem ropný zlom a vnímání tohohle výrazu v čase? Není poslední dobou trochu v pozadí? Do jaké míry je aktuální?

Ropný zlom je označení pro geologicko-ekonomický fenomén vyvrcholení těžby konvenční ropy a s ním spjaté vyvrcholení těžby všech typů kapalných fosilních paliv, včetně nekonvenčních. Obvykle se pro názornost používá zjednodušující příměr tzv. zvonového grafu, který na jedné straně zobrazuje část narůstající těžby, na stranu druhé část poklesu těžby.

Ropný zlom je nesporně po poměrně živém oživení diskuse mezi lety 2005-2010 nyní v útlumu. Důvodů je několik: jednak výrazný pokles ceny ropy v posledním roce, jednak ekonomická situace ve světě či válečné konflikty ve světě a měnící se geopolitická situace. Krom toho lidé, kteří se ropným zlomem intenzivně zabývali, do značné míry vyčerpali svá témata, opakovat neustále dokola jedno důležité sdělení a s ním spjaté důsledky postrádá smysl a naléhavost. Zvláště pak když rizika spjatá s ropným zlomem jsou spíše středně dlouhodobá a tudíž je dnes napřímo nepociťujeme. To však tématu nijak neubírá na naléhavosti. Plnohodnotná reakce a příprava na ropný zlom předpokládá dlouhodobé plánování. Naštěstí se technologický vývoj, zdá se, ubírá sám cestou, která řadu možných rizik spjatých s ropným zlomem vyřeší mimoděk sama.

Je něco, k čemu upínáš určité naděje ohledně šetrnějšího nakládání s energiemi? Nebo se není čeho bát, protože systém je nezdolný?

V energetických úsporách je obrovský potenciál. Což není zdaleka jen můj názor, ale i názor eurokomisařů a řady dalších vysoce postavených úředníků a politiků, stejně jako ředitelů významných firem. Na druhou stranu si nedělám přílišné iluze z hlediska „dobrovolného“ omezení spotřeby jednotlivců, bedlivě bdít nad svojí vlastní energetickou spotřebou zvládne jenom malé procento z nás a je otázkou jak dlouho. Má to být tedy chytrý design nových technologií, kdo by měl zajistit většinu potřebných úspor, internet věcí, chytré sítě, elektrifikace dopravy, atp.

Zajímal tě návrat ke krajině, žití v malém a podobně, je to pořád tak a proč? Co tě v poslední době nejvíc oslovuje?

Návrat ke krajině mě samozřejmě stále velmi zajímá. Že každý z nás věnujeme péči o krajinu kolem nás kus svého času a energie, považuji za zdravé a svým způsobem i povinnost každého z nás. A mám pocit, že to řada lidí vidí podobně, nevím, kolik nás takových přesně je, ale domnívám se, že dostatek na to, aby byla patrná pozitivní změna. Návrat slepic na naše dvorky. Ovce už jsou dneska podstatně výhodnější sekačkou trávy. S kozami je svízel, ale i s těmi se lze nezřídka potkat. V oblibě jsou indičtí běžci. Králíci jsou asi na úbytě, ale možná jen dočasně. Horší je to s ovocnými stromy, roste zájem o tradiční a staré odrůdy, což je nesporně skvělá zpráva. Co však stále postrádám, je větší schopnost se o stromy starat citlivě a přirozeně. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zakusím pocit, že zvrácené přesvědčení mnohých o tom, jak neuvěřitelně rozumí péči o ovocné stromy a proto je stříhají každý rok a ještě k tomu způsobem, pro nějž nenacházím slov, vezme značně za své. Změna se ale neudá během krátké doby, protože šetrná a pozorná péče o ovocné stromy vyžaduje trpělivost, pozorovatelský talent a také generační předávání zkušeností. Zatím jsou jarní pohledy do zahrad převážně zdrojem silné frustrace. Ne všude naštěstí.

Jak bylo patrně patrné z předchozích odpovědí, oslovuje mne, či spíše fascinuje, vše, co se děje v oblasti technologických inovací. Německá Energiewende, veškeré novinky, dění a jevy, které ji realizují, budiž příkladem za všechno. Myslím, že větší elektrifikace automobilové dopravy je otázkou přibližně 10 let, stoupající počet elektromobilů v ropné velmoci je toho předznamenáním. Následovat budou Japonsko, Německo, USA a další. Klíčová výzva, které dnes čelíme, je škálovatelná akumulace elektřiny ve velkém. I když to ve velkém se dost možná bude realizovat prostřednictvím tisíců malých akumulačních jednotek či ještě jiným způsobem, například výrobou syntentického metanu – zemního plynu z přebytků elektřiny z obnovitelných zdrojů. Samozřejmě, že vývoj se zatím ubírá bez větších zádrhelů a že větší zádrhel hrozí až v případě, že se objeví, může další vývoj významně ovlivnit. I přesto ale doufám, že fascinující čas, v němž žijeme, dozraje k úspěšnému konci, už jenom proto, že z hlediska největšího problému, kterému dnes čelíme, klimatické změně, si nelze přát nic jiného. Nezbývá než doufat, že tyto pozitivní trendy výrazně neovlivní něco tak zdánlivě vzdáleného, jako je ruské běsnění na Ukrajině. Pevně doufám, že evropští politici dostatečně vyhodnotí riziko a nebezpeční Putinova režimu a nedopustí rozšíření konfliktu do dalších zemí a že se i Ukrajinu podaří stabilizovat. Vývoj tomu ovšem zatím příliš nenasvědčuje.