František Marčík

František Marčík přednášel v květnu 2013 na téma Když jediným zdrojem energie je krajina. Přímo v Za()hradě, v kontejneru, který tam tehdy stál. Na otázky odpovídal v dubnu 2015 ve vlaku z Bruselu do Prahy.

Jak bys popsal pojem ropný zlom a vnímání tohohle výrazu v čase? Není poslední dobou trochu v pozadí? Do jaké míry je aktuální?

Ropný zlom je označení pro geologicko-ekonomický fenomén vyvrcholení těžby konvenční ropy a s ním spjaté vyvrcholení těžby všech typů kapalných fosilních paliv, včetně nekonvenčních. Obvykle se pro názornost používá zjednodušující příměr tzv. zvonového grafu, který na jedné straně zobrazuje část narůstající těžby, na stranu druhé část poklesu těžby.

Ropný zlom je nesporně po poměrně živém oživení diskuse mezi lety 2005-2010 nyní v útlumu. Důvodů je několik: jednak výrazný pokles ceny ropy v posledním roce, jednak ekonomická situace ve světě či válečné konflikty ve světě a měnící se geopolitická situace. Krom toho lidé, kteří se ropným zlomem intenzivně zabývali, do značné míry vyčerpali svá témata, opakovat neustále dokola jedno důležité sdělení a s ním spjaté důsledky postrádá smysl a naléhavost. Zvláště pak když rizika spjatá s ropným zlomem jsou spíše středně dlouhodobá a tudíž je dnes napřímo nepociťujeme. To však tématu nijak neubírá na naléhavosti. Plnohodnotná reakce a příprava na ropný zlom předpokládá dlouhodobé plánování. Naštěstí se technologický vývoj, zdá se, ubírá sám cestou, která řadu možných rizik spjatých s ropným zlomem vyřeší mimoděk sama.

307002_389851427798580_2072854004_n

Je něco, k čemu upínáš určité naděje ohledně šetrnějšího nakládání s energiemi? Nebo se není čeho bát, protože systém je nezdolný?

V energetických úsporách je obrovský potenciál. Což není zdaleka jen můj názor, ale i názor eurokomisařů a řady dalších vysoce postavených úředníků a politiků, stejně jako ředitelů významných firem. Na druhou stranu si nedělám přílišné iluze z hlediska “dobrovolného” omezení spotřeby jednotlivců, bedlivě bdít nad svojí vlastní energetickou spotřebou zvládne jenom malé procento z nás a je otázkou jak dlouho. Má to být tedy chytrý design nových technologií, kdo by měl zajistit většinu potřebných úspor, internet věcí, chytré sítě, elektrifikace dopravy, atp.

Zajímal tě návrat ke krajině, žití v malém a podobně, je to pořád tak a proč? Co tě v poslední době nejvíc oslovuje?

Návrat ke krajině mě samozřejmě stále velmi zajímá. Že každý z nás věnujeme péči o krajinu kolem nás kus svého času a energie, považuji za zdravé a svým způsobem i povinnost každého z nás. A mám pocit, že to řada lidí vidí podobně, nevím, kolik nás takových přesně je, ale domnívám se, že dostatek na to, aby byla patrná pozitivní změna. Návrat slepic na naše dvorky. Ovce už jsou dneska podstatně výhodnější sekačkou trávy. S kozami je svízel, ale i s těmi se lze nezřídka potkat. V oblibě jsou indičtí běžci. Králíci jsou asi na úbytě, ale možná jen dočasně. Horší je to s ovocnými stromy, roste zájem o tradiční a staré odrůdy, což je nesporně skvělá zpráva. Co však stále postrádám, je větší schopnost se o stromy starat citlivě a přirozeně. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zakusím pocit, že zvrácené přesvědčení mnohých o tom, jak neuvěřitelně rozumí péči o ovocné stromy a proto je stříhají každý rok a ještě k tomu způsobem, pro nějž nenacházím slov, vezme značně za své. Změna se ale neudá během krátké doby, protože šetrná a pozorná péče o ovocné stromy vyžaduje trpělivost, pozorovatelský talent a také generační předávání zkušeností. Zatím jsou jarní pohledy do zahrad převážně zdrojem silné frustrace. Ne všude naštěstí.

Jak bylo patrně patrné z předchozích odpovědí, oslovuje mne, či spíše fascinuje, vše, co se děje v oblasti technologických inovací. Německá Energiewende, veškeré novinky, dění a jevy, které ji realizují, budiž příkladem za všechno. Myslím, že větší elektrifikace automobilové dopravy je otázkou přibližně 10 let, stoupající počet elektromobilů v ropné velmoci je toho předznamenáním. Následovat budou Japonsko, Německo, USA a další. Klíčová výzva, které dnes čelíme, je škálovatelná akumulace elektřiny ve velkém. I když to ve velkém se dost možná bude realizovat prostřednictvím tisíců malých akumulačních jednotek či ještě jiným způsobem, například výrobou syntentického metanu – zemního plynu z přebytků elektřiny z obnovitelných zdrojů. Samozřejmě, že vývoj se zatím ubírá bez větších zádrhelů a že větší zádrhel hrozí až v případě, že se objeví, může další vývoj významně ovlivnit. I přesto ale doufám, že fascinující čas, v němž žijeme, dozraje k úspěšnému konci, už jenom proto, že z hlediska největšího problému, kterému dnes čelíme, klimatické změně, si nelze přát nic jiného. Nezbývá než doufat, že tyto pozitivní trendy výrazně neovlivní něco tak zdánlivě vzdáleného, jako je ruské běsnění na Ukrajině. Pevně doufám, že evropští politici dostatečně vyhodnotí riziko a nebezpeční Putinova režimu a nedopustí rozšíření konfliktu do dalších zemí a že se i Ukrajinu podaří stabilizovat. Vývoj tomu ovšem zatím příliš nenasvědčuje.

Milan Smrž

Milan Smrž přijel na naše pozvání do Olomouce v květnu 2014. Mluvil o obnovitelných zdrojích, přednášce jsme dali podtitul České pomlouvání, fotovoltaický karambol a jak na to. Návštěvnost rozhodně neodpovídala zajímavosti, i proto přinášíme drobné připomenutí doplněné o komentář k výsledkům pařížské konference OSN o ochraně klimatu z listopadu 2015 označované také podle svého pořadí jako COP 21 (The twenty-first session of the Conference of the Parties).

Co říkáte na závěry klimatické konference v Paříži? Dokáže podle vás Česká republika v příštích letech snížit spotřebu fosilních paliv a produkovat méně CO₂, jak tvrdí například ministr životního prostředí?

COP 21 má pozitiva i negativa
a) •více než 100 států v jedné platformě (EU, USA, Mexiko, Kanada, ACP státy)
•podařilo se získat 188 zemí s národními cíli, které představují 98 % světových emisí, oproti 38 zemím v Kjótu, které představovaly 12 % celosvětových emisí
•smlouva na 1,5 °C maximálního zvýšení teploty (450 ppm CO₂)
•příslib 100 miliard dolarů ročně pro LDC (pozn. least developed countries, nejméně rozvinuté země), není ale závazná (USA jen 0,8 %)
•za pět let revize výsledků (dobře, že kontrola)
b) •za pět let revize výsledků (5 let je zbytečně dlouhá doba!?)
•po roce 2050 vyvážené emise, padl pojem dekarbonizace – otevírá se cesta ke sporné CCS technologii (pozn. carbon capture and storage, zachycování a ukládání oxidu uhličitého)
•smlouva neobsahuje návrh významných vědců (J. Hansena…) o zdanění uhlíku
•nezahrnuje emise z mezinárodní letecké a lodní dopravy
•neobsahuje právní ochranu ekosystémů

Je to jenom málo a ne ve všem závazná smlouva, ale společný pohled na nutnost 1,5 °C je pozitivním příslibem… Naplnit ji ovšem musíme my lidé, spotřebitelé, odběratelé sami, ve městech i na vesnicích, vláda může učinit jenom něco – vytvořit rámec. Vláda by měla vrátit platnost zákona na podporu OZE (pozn. obnovitelné zdroje energie) také pro ty zdroje, které již byly škrtnuty (vítr, fotovoltaika…). Když je v Německu nyní 33 % elektřiny z OZE, tak to musí být realizovatelné rovněž u nás, když je východní spolková země Burgenland v Rakousku plně zásobována z OZE, tak to není úplně jiná poloha, ani přímořská nebo jižní země se spoustou slunce. Takže může mít 100 % OZE, je to všechno v hlavě!

http://www.ucimesepribehy.cz/film
Foto: www.ucimesepribehy.cz

V Olomouci jste mluvil o českém pomlouvání fotovoltaické energie a fotovoltaickém karambolu. Lze krátce vysvětlit, kde je problém?

Fotovoltaika v SRN začala podporou programu 100 000 slunečních střech a pak následoval zákon EEG (pozn. Erneuerbare-Energien-Gesetz, zákon o obnovitelných energiích), který byl dobře koncipován; jeho hlavní idea spočívala v nadlepšené výkupní ceně, odběrní povinnosti a zaručené době podpory. Tento zákon byl exportován do více jak 60 zemí na světě. U nás po roce 2005 se instalovalo na pole a v roce 2010 byla výkupní cena pro fotovoltaiku vyšší o 66 % než v Německu, to vedlo k demontáži některých rozestavěných projektů vlastněných německými penzijními fondy a jejich převezení do ČR, kvůli vyššímu zisku. Takže my platíme z 2,5 krát nižších průměrných platů a 4 krát nižších minimálních platů důchody německým důchodcům. Tuto situaci česká politická a energetická scéna využila a výsledkem byla nenávist veřejnosti k OZE. Parlament mohl snížit výkupní cenu, ale neudělal to, umí to včetně senátního schválení udělat za jeden den! Nestalo se. Dalším aspektem bylo, že to, co budeme platit za fotovoltaiku, se uvádělo na všechny lidi dohromady a za dvacet let. To je úděsně veliké číslo, manipulující… Něco podobného jako když se udával výkon sovětských elektráren v kW, opět ohromné číslo, které mnozí ani neuměli přečíst… Prostě eka, eka, takovou promyšlenou hru s námi hráli. A hrají stále.

Lidé se občas, někdy až s náznakem zoufalství, ptají, co mají dělat, když chtějí dosáhnout změny v politickém systému, světě obchodu a tak dále. Co poradit někomu, kdo třeba žije ve městě a chtěl by využívat obnovitelné zdroje energie? Jak vrátit důvěru v instalace solárních panelů?

Zákony se často u nás mění velice rychle a chaoticky, já bych osobně spoléhal na decentrální cestu. Samozásobení energií, alespoň do nějakého procenta, potravinami, spolupráce s místními zemědělci… Je jasné, že to nestačí, ale když se tyto iniciativy rozšíří, tak to bude mít za následek i posun politiky. Politika v zájmu zvolení opravdu udělá to, co budeme chtít a za čím si budeme stát, ale když nebudeme chtít nic, tak nás bude zneužívat. Jak to udělat? Můžete založit družstvo a to může být distributorem elektřiny i tepla.

Michaela Casková

Michaela Casková je autorkou Zašívárny – budky ve středu zahrady, kde od léta 2015 výrazně přispívá ke zpříjemnění celého prostoru. Stavba prozrazuje hodně o tom, jak Míša umělecky cítí. Po návratu z Finska přidala k otázce střechy nad hlavou a domova nový pohled.

Konvikt, Wurmovka, Za()hrada. Zašívárna putuje po historickém centru Olomouce. Popisuješ ji v určitém slova smyslu jako domov. Překračování hranic, život na cestě, bezdomovectví, jaký k tomu máš vztah?

Už někdy v prosinci jsem dostala mail, jestli bych si nenašla chvilku odpovědět na tvé otázky. To jsem zrovna byla několik měsíců uprostřed zasněženého finského lesa. Doma. Teď je únor, jsem zpátky na jihu. Ve vlaku z Bělče do Olomouce jedu navštívit další doma. V projektu Zašívárna jsem hodně řešila místo. Potřebu se zakořenit v jednom bodě. No a teď se zdá, že takových míst mám několik a teritorium se rozšířilo o polární kruh. V každém z těchto míst je nějaká smečka. Lidé, kteří z domu dělají domov. Jsem často na cestách, propojuji své domovy a chytám balanc. A smečka je pro mě víc než střecha.

11393349_1613908448866529_8423088133066642919_o
Foto: Zdeněk Sodoma | facebook.com/zdenek.sodoma

Ve svém portfoliu se u popisu dlouhodobého projektu Chýše skrýše zmiňuješ o “stavbách postavených v odlehlých lesích, mimochodem v ulicích měst, v zahradách, na periferii, v pustině.” Jak myslíš, že jako společnost umíme nakládat s tím na okraji?

Trošku si tu otázku sestřihnu k sobě a mému vztahu k přírodě a krajině. Fascinují mě místa, která leží ladem, zarůstají, žijí si svým životem a nejsou pod kontrolou. Místa nemísta. Místa na okraji. A vlastně se každou chvíli děsím, že je objeví a použije právě Člověk Nakládavý.

S čím nejraději pracuješ?

To se dost proměňuje právě ve vztahu k místu, lidem a jejich příběhům. Jsem totiž sběračkou. Sběračkou příběhů a lovkyní nejrůznějších předmětů. Třeba teď mám doma na stole barevné hromádky z rozdrcených pastelů, něčí kost, malinkaté centimetrové formáty papíru, mech, kámen, rolničku, provázek, pytel lišejníků z Laponska, nějaký texty. Začínám z těchto ingrediencí vařit na letní výstavu, která bude taky doma, v lese, ve Finsku.