Ozývají se první zájemci o záhony a pytle do nadcházející sezóny. Možná už jako my doma zasadili první semena a těší se, až rostlinky píchnou do hlíny.
Nevím, proč se to stalo, ale propadl jsem obyčejnému rytí. Ještě si pamatuji dobu, kdy jsem tu monotónní práci nenáviděl, jak mě nudila a otravovala. Potom se to najednou zlomilo. Zabořil jsem rýč do země, trochu nadzvedl a s povzdechnutím se ohnul, abych jako obyčejně odstranil nějaký kousek plevele, ale najednou jsem ustrnul. Hlína zavoněla, slunce zasvítilo a já ztratil hlavu. Místo abych jako obvykle vytrhl plevel a hlínu rýčem obrátil, zůstal jsem v předklonu, trochu si zahrabal rukou v zemi a omámen z mystického zážitku jsem v rytí pokračoval, ovšem již velmi pomalu a v obavách, že tahle nádherná činnost jednou skončí.
A skončila, jako v té známé básni: Pole doryto.
Stál jsem u plotu, protože dál už to nešlo, a přemýšlel, jak by se asi zatvářil soused, kdybych ho poprosil, jestli bych si u něho na zahradě mohl trochu porýt. Nakonec jsem od toho zbaběle upustil a vrátil se v propocené košili domů. Věci obyčejné, nejobyčejnější, či dokonce neobyčejné jsem zanechal jejich osudu a začal se těšit na jaro, kdy jak doufám, si opět pořádně zaryju.
Palla M., 2014: Naivní konceptualista a slepice. Dokořán, Praha
Permakultura sice učí obejít se bez orby, nicméně tomu se my při stavu pozemku asi, alespoň částečně, nevyhneme.