První červnový týden jsme strávili na česko-slovenské hranici v obci Chvojnica. Jakožto partner jsme ve visegradském projektu Running Small Communities oficiálně vedeném Mládežnickou organizací Plusko reprezentovali jednu ze zemí V4. Celou dobu víceméně mimo civilizaci, soustředění na téma. Poznali jsme nové lidi, zjistili, kolik máme společných známých, předali si kontakty a domluvili se, že se zase někdy uvidíme. Při rostoucím zájmu o život v komunitách a relativní blízkosti je pravděpodobné, že se to povede.

Domeček na kolečkách Míši Caskové putoval od podzimu po Olomouci, až se zabydlel v Za()hradě.
Když vyšplháte po jeho žebříku, objevíte knihovničku se spoustou knih a časopisů o přírodě a zahradničení.
A taky spoustu jiných pokladů. Zašívárna uprostřed města, uprostřed komunitní zahrady.
Nedělní malá zahradní slavnost ve jménu knih, zahrad a ohně.
Přineste si sebou knížku pro naši knihovničku, něco na opékání a hudební nástroj k ohni!

Stali jsme se součástí výzkumu. Naďa Johanisová z Katedry environmentální studií Masarykovy univerzity nás zapojila do projektu Formy a hodnoty alternativních ekonomických praktik v České republice. Jeho součástí byl zatím rozhovor v Olomouci a skupinová diskuze v Brně. Bylo velmi zajímavé poslechnout si ostatní zúčastněné, kteří, každý po svém, dělají věci jinak. Přesto je spojovalo osobní nasazení, odhodlanost, radost. Pro představu: Paní kuchařka, která sestavuje jídelníček spolu s dětmi, restaurace zaměstnávající handicapované, prodejna potravinových přebytků, mediální družstvo, „nepodnikatelsky“ a nepravicově vedená kavárna, vzdělávací farma, obecně prospěšná společnost zaměřená na ekologické zemědělství. A my.

Vysloužili jsme si nominaci za cenu Gratias Tibi. Z našeho pohledu nejspíš za to, že jsme přežili všechny nepříjemnosti včetně sezóny plesnivých rajčat a snad je před námi konečně dlouhodobější výhled. A že jste s námi. Gracias. V sobotu je piknik.

V Za()hradě už to vypadá o dost jinak než po zimě. Abychom ale mohli 25. dubna zahájit sezónu v plné parádě, pořádáme ještě několik společných brigád. Tady je rozpis:

neděle 19. dubna, 10 – 16 hod.

sobota 25. dubna, 10 – 16 hod.

neděla 26. dubna, 10 – 16 hod.

sobota 2. května, 10 – 16 hod.

Postupem bude ubývat hrubé práce a mělo by se dostat na různé piplání. Kdo pomůže opakovaně, zaplatí méně za záhon. Počasí začíná vybízet k ochlazení lahváčem, k tomu je jezírko jako dělané.

 

A ještě předtím další díl z našeho cyklu Za()hrada ladem.

 

Nechcete pneumatiky? Za odvoz jich darujeme zhruba dvacet. Dá se v nich pěstovat pro okrasu nebo si z nich třeba můžete vyrobit sedák.

Ve skromném počtu jsme rázně vstoupili do sezóny. Opět se rozšiřujeme do zadní části pozemku, kam jsme loni nemohli. Rozloučili jsme se proto s některými záhony a pytli, které byly buď u cesty nebo v cestě a pracujeme na novém rozvržení. Třetí rok a zase odznova. Snad už to bude mít delšího trvání. Pár zbloudilců přišlo prohlédnout si dóm, ptáci pili z jezírka. Období fitness pod širým nebem začalo. Příští organizovaná akce je 4. dubna.

Celý den v zahradě mění pohled na prostor. Člověk pak může k večeru cestou domů ve městě nově nahlédnout pravý úhel.

Jaro vystrkuje ježky. Teploty povylezly, bez problémů můžeme pracovat venku. Přijďte v sobotu 21. března položit základy příštím měsícům. Začneme v deset, skončíme ve čtyři.

Ozývají se první zájemci o záhony a pytle do nadcházející sezóny. Možná už jako my doma zasadili první semena a těší se, až rostlinky píchnou do hlíny.

 

Nevím, proč se to stalo, ale propadl jsem obyčejnému rytí. Ještě si pamatuji dobu, kdy jsem tu monotónní práci nenáviděl, jak mě nudila a otravovala. Potom se to najednou zlomilo. Zabořil jsem rýč do země, trochu nadzvedl a s povzdechnutím se ohnul, abych jako obyčejně odstranil nějaký kousek plevele, ale najednou jsem ustrnul. Hlína zavoněla, slunce zasvítilo a já ztratil hlavu. Místo abych jako obvykle vytrhl plevel a hlínu rýčem obrátil, zůstal jsem v předklonu, trochu si zahrabal rukou v zemi a omámen z mystického zážitku jsem v rytí pokračoval, ovšem již velmi pomalu a v obavách, že tahle nádherná činnost jednou skončí.

A skončila, jako v té známé básni: Pole doryto.

Stál jsem u plotu, protože dál už to nešlo, a přemýšlel, jak by se asi zatvářil soused, kdybych ho poprosil, jestli bych si u něho na zahradě mohl trochu porýt. Nakonec jsem od toho zbaběle upustil a vrátil se v propocené košili domů. Věci obyčejné, nejobyčejnější, či dokonce neobyčejné jsem zanechal jejich osudu a začal se těšit na jaro, kdy jak doufám, si opět pořádně zaryju.

Palla M., 2014: Naivní konceptualista a slepice. Dokořán, Praha

 

Permakultura sice učí obejít se bez orby, nicméně tomu se my při stavu pozemku asi, alespoň částečně, nevyhneme.